Tibetský teriér

Tibetský teriér je středně velké plemeno pocházející z Tibetu, které Mezinárodní kynologická federace vede v IX. skupině (společenská plemena), sekci tibetských plemen, pod standardem č. 209. Navzdory jménu není členem skupiny teriérů – anglické jméno mu dali evropští cestovatelé kvůli podobnosti se známými teriéry. Tibetsky se plemeno jmenuje tsang apso, což zhruba znamená „huňatý či vousatý pes z provincie Cang“.

Původ a historie

Tibetští teriéři byli chováni v tibetských klášterech po dva tisíce let. Sloužili jako talismany pro štěstí, maskoti, hlídací a pastevečtí psi a společníci – a používali se také k tomu, aby přinášeli předměty spadlé po horských svazích. Ve starých cestopisech se objevují i pod jménem dokhi apso, tedy „venkovní apso“, což naznačuje pracovního psa žijícího venku.

Prvního tibetského teriéra přivezla do Evropy roku 1922 anglická lékařka Dr. Agnes Greigová: zlatobílou fenku jménem Bunti dostala darem poté, co v Tibetu úspěšně provedla operaci. Po získání psa Rajaha založila chovatelskou stanici a první vrh se narodil roku 1924 – zapsán byl ještě jako „lhaský teriér“. Roku 1930 změnil indický Kennel Club název plemene na tibetský teriér. Do USA se první psi dostali roku 1956 a AKC plemeno uznal roku 1973. Tibetští teriéři jsou příbuzní a přispěli ke vzniku dalších plemen – mimo jiné shih-tzu, lhasa apsa, tibetského španěla a polského nížinného ovčáka.

Vzhled a zvláštní tlapky

Silný, středně velký pes čtvercových proporcí s huňatou srstí; délka hřbetu se rovná výšce v kohoutku. Měří 35 až 41 cm a váží 8 až 14 kg, přičemž se u obou pohlaví preferuje 9,5 až 11 kg. V dospělosti připomíná zmenšenou bearded kolii. Oči jsou velké, tmavé a poměrně daleko od sebe, uši ve tvaru V jsou svěšené a bohatě osrstěné, nasazené vysoko po stranách lebky. Ocas je nasazený vysoko a nesený stočený nad hřbetem.

Jedním z nejneobvyklejších znaků plemene jsou široké ploché tlapky s chlupy mezi prsty, které fungují jako přirozené sněžnice a jsou ideální pro pohyb v horách.

Srst má dlouhý růstový cyklus, takže dorůstá do velké délky a psům v domácnosti se občas zastřihává. Nelíná jako plemena s kratším cyklem růstu, ale odhazuje chlup zhruba tempem jako člověk – výjimkou je věk kolem devíti měsíců, kdy štěňata odhodí celou srst před nasazením dospělé. Dvojitá srst je bohatá, s hřejivou podsadou a krycí srstí o struktuře lidského vlasu; nemá být hedvábná ani kudrnatá, vlnitá je přípustná. Nesmí být tak dlouhá, aby se dotýkala země, jak je typické u lhasa apsa nebo maltézáčka. Přes obličej a oči padá srst, ale dlouhé řasy jí obvykle brání dostat se do očí a plemeno má velmi dobrý zrak. Povoleny jsou všechny barvy kromě játrové a čokoládové; nejvzácnější je zlatá.

Povaha

Povaha patří k tomu nejpřitažlivějšímu na plemeni. Jsou to přátelští a láskyplní rodinní psi, citliví ke svým lidem a k starším dětem jemní, pokud proběhne správné seznámení. Jak se sluší na psa s původem hlídače, k cizím bývají zdrženliví, nikdy ale nemají být agresivní ani bázliví. Má hluboký štěkot a sklon k nadměrnému štěkání – to je pro chov v bytovce podstatná informace.

Do bytu se hodí, ale je to energický pes, který potřebuje pravidelný pohyb; jeho povaha je veselá, aktivní, živá, inteligentní a hbitá, takže se často uplatní v psích sportech, zejména v agility. Je vytrvalý, cílevědomý a chytrý – a to může vést k tvrdohlavosti. Bývá okouzlující a loajální. Jedna výhrada: někteří jedinci si hlídají své zdroje, což může komplikovat soužití s dalším zvířetem v domácnosti.

Péče a chov

Dlouhá dvojitá srst potřebuje pravidelné pročesávání až ke kůži, jinak plstnatí – pozor hlavně za ušima, v podpaží a na zadních nohou. Kolem devátého měsíce, kdy štěně odhodí celou štěněcí srst, je nutné česat výrazně častěji. Domácím psům se srst obvykle zkracuje. Uši a chlupy ve zvukovodu je potřeba kontrolovat.

Protože pes nelíná v obvyklém smyslu, bývá doporučován lidem citlivým na psí chlupy – ale záruka to není: alergii vyvolávají bílkoviny ve slinách a kožním mazu, ne samotný chlup. Před pořízením je rozumné strávit se psem delší čas.

Zdraví

Tibetský teriér je dlouhověké plemeno – britská studie z roku 2024 u něj zjistila průměrnou délku života 13,8 roku proti 12,7 roku u čistokrevných psů celkově. Má ale dvě dobře popsané dědičné choroby, a na obě existuje DNA test.

Neuronální ceroidní lipofuscinóza (NCL), u lidí známá jako Battenova nemoc, se u tibetských teriérů projeví nejprve šeroslepostí; o několik let později následuje slepota a neurologické příznaky – epilepsie, poruchy hybnosti, demence a nečekaná agresivita. Gen byl u plemene identifikován roku 2009 a test je dostupný. Německá studie ukázala, že zhruba třetina psů v tamním klubu byla přenašeči – a díky testování spolu se zákazem spojovat dva přenašeče nebyl v klubu nemocný ani jeden pes. To je nejlepší možná ilustrace, proč se na testy ptát.

Druhou je primární luxace čočky (PLL), způsobená recesivní mutací genu ADAMTS17; tibetský teriér patří k nejčastěji postiženým plemenům. Jde o akutní bolestivý stav, který bez rychlého zákroku končí ztrátou oka. Dále se u plemene popisuje dysplazie kyčelního kloubu a progresivní retinální atrofie.

Cena a nákup

Tibetský teriér je u nás vzácný a vrhů je málo. Cena štěněte s průkazem původu odpovídá odchovu s DNA testy.

Ptejte se konkrétně na DNA test NCL a test PLL u obou rodičů – u tohoto plemene to není nadstandard, ale základ. A počítejte s tím, že pes bude štěkat a že srst zabere čas. Trvejte na tom, že uvidíte matku se štěňaty. Nápadně nízká cena je varovným signálem. Aktuální nabídku najdete v inzerci níže.